Krev od dárců je nenahraditelná. Dnešní věda totiž dosud nenašla způsob, jak ji uměle vyrobit. Právě proto je dárcovství tak strašně důležité. Stojí na něm celá řada lékařských zákroků, od mnohých operací, přes léčbu krevní srážlivosti až po těžká zranění a spoustu dalších. Dárce může k rozhodnutí věnovat tuto zázračnou tekutinu pro dobro druhých vést nejen úleva na daních, ale hlavně pocit, že někomu zachránili život. A to téměř bezbolestně.
Z vlastní zkušenosti bych ráda všem budoucím dárcům doporučila 10 rad, kterými pokud se budou řídit, zpříjemní si tím svůj první odběr.
1) Být si jistí, že to chcete udělat.
2) Zamyslet se nad tím, jak jste v minulosti snášeli odběry krve. Přeci jen teď to nebude pár mililitrů, ale téměř celý půllitr, takže pokud vám nebylo dobře už dřív, můžete nevolnost očekávat i teď.
3) Vyrazit na odběrové místo raději v ranních hodinách. Nejen že v Brně přijímají nové dárce jen do 10hodin, ale v dřívějších hodinách se s odběrem tělo lépe vyrovná.
4) Počítat s tím, že vám po odběru nemusí být úplně dobře a raději s sebou vzít někoho, kdo vám případně podá pomocnou ruku. Také je dobré naplánovat si odběr v den, kdy nebudete mít bezprostředně po návštěvě nemocnice další povinnosti.
5) Pečlivě si prostudovat dokumenty pro dárce, které najdete na stránkách Fakultní nemocnice Brno. Jsou zde všechny důležité informace, které potřebujete před odběrem vědět.
6) Dodržovat veškeré pokyny pro dárce, jako je pitný režim, správná snídaně apod.
7) Pamatovat na to, že darování si kdykoliv můžete rozmyslet a pokud si najednou nebudete jistí, zda to chcete, můžete proces vždy ukončit.
8) Nebojte se na cokoliv zeptat sestřiček nebo lékaře. Zároveň hlaste veškeré příznaky nevolnosti, které u sebe pocítíte, je zde velmi milý a ochotný personál a nikdo se na vás zlobit nebude.
9) Pokud nechcete vypadat jako narkomani s obrovskými modřinami na obou předloktích, nepodceňujte stlačení vpichu po vyjmutí jehly.
10) Po odběru nikam nespěchejte, sedněte si v čekárně, dejte si kávu a sušenku, na které dostanete žetony, a teprve až se budete cítit úplně dobře, můžete odejít domů.
Znám mnoho lidí, kteří se klidně už pár let odhodlávají k tomuto chvályhodnému činu. I mně trvalo dva roky, než jsem se k tomu donutila, a po mém zážitku zase chvíli potrvá, než Transfúzní oddělení opět navštívím. Až do konce vlastního odběru probíhalo vše v pořádku. Při posledních mililitrech krve odtékajících do transfúzního váčku jsem ale dostávala pocit „prázdnoty“, už mi to zkrátka stačilo. Najednou mi začalo hučet v uších, měla jsem rozostřený pohled a celkově jsem se cítila „mimo“. Celkem třikrát mě musely sestřičky položit a nakonec jsem dostala ampuli kofeinu, která mě teprve postavila na nohy. A tak jsem odešla po hodině relaxace nejdřív na lehátku, potom v čekárně, nadopovaná kofeinem a bílá jako stěna, ale se skvělým pocitem, že jsem na své dvacáté narozeniny někomu darovala život.
Můj případ ale byl trošku rarita. Kolem mě lidé bezprostředně po odběru odcházeli s úsměvem na rtech a bez jakékoliv známky nevolnosti. I sestřičky říkaly, že jsem za celý den byla teprve třetí, komu se něco podobného stalo. Proto se určitě nenechte odradit, a pokud váháte nad darováním krve, neváhejte a běžte! Ten pocit za to stojí.