V začátku třetí dekády působení ProFIdivadla se jeho členové rozhodli zpracovat představení DONAHA podle předlohy Terrence McNallyho. Tu si samozřejmě dramaturgie převedla do své vlastní, osobité podoby. Označení „osobité“ se dá jen velmi těžko vyhnout, stejně jako originální, vtipné a hravě neotřelé. Studenti předmětu Divadelní hra vyšli ve středu 15. května při premiéře na jeviště většinově plní sebevědomí a doopravdy odhodili veškeré zábrany. V publiku bezesporu zanechali mnohé dojmy a pocity. Ani my jsme neodolali lákavým plakátům, vyrazili na Fakultu informatiky a představení pro vás zhodnotili.
Rozvedenému Petrovi, kterého skvěle ztvárnil Jan Sádovský, hrozí, že přijde o syna. Aby rychle schrastil peníze na výživné, rozhodne se spolu se svým kamarádem Jiřím (Jiří Foukal) nacvičit ajťáckou strip show. K tomu však potřebují doplnit sestavu a bohatý výběr zrovna nemají. Navíc se musejí vyrovnávat s konkurencí ve formě dojmů dámského publika z nedávného vystoupení hochů z Bratislavy.
Úprava námětu, kdy se nezaměstnaní dělníci z oceláren změnili v nezaměstnané programátory, navodila atmosféru leckomu blízkou. S tou se postupně chtě nechtě ztotožnilo celé publikum. Originální narážky totiž nebyly mířeny pouze na IT svět či Masarykovu univerzitu, ale i na často nevyhnutelné a podvědomě obávané případy z běžného života. ProFIdivadlo si zde udělalo legraci opravdu téměř ze všeho, co vás při představě budoucnosti a problémů se zaměstnáním napadne. Forma, kterou byla inscenace podána, a nápadité repliky plné vtipu prodloužily životy diváků hned o několik desítek let. Humor, jehož dávky byly dodávány v průběhu celého představení, hravě vyvážil i slabší výkony některých herců. Ty ve výsledku nebyly obsaženy ve velké míře. Výkony nanejvýš vydařené jasně převažovaly.
Dokonce i samotné obsazení bylo tak trochu provokativní. Dosazení dvoumetrového herce do role pubertálního syna vyvolávalo jistý neklid, obzvlášť když se dotyčný postavil vedle svého hrdého otce, nebo vlastně kohokoli jiného. Ve výsledku to však jen podtrhovalo jistou drzost a recesivní sklony, jež si toto divadlo nese už pěknou řádku let. Protagonisté zvládli své role opravdu na jedničku. Jak Jan Sádovský, tak Jiří Foukal hýřili originalitou nejen svými replikami a gesty, ale i osobitými pojetími svých postav. To samé platí pro Tomáše Zelinu v roli maličko natvrdlého Marcela. Ten svou postavu dokázal dovést k smíchu i k pláči a pestré role se chopil skutečně se vší parádou. Pochvala samozřejmě náleží i mnohým dalším hercům a herečkám. Rozhodně se tedy nemusíte bát, že by se, co do hereckého výkonu, objevily na jevišti nějaké nuly.
Nesmíme opomenout vyzdvihnout scénickou hudbu pod vedením Martina Lečbycha, kterou si od samých počátků divadlo komponuje a nahrává výhradně vlastní. Skvěle sladěné zvukové efekty měl pod svým vedením Andrej Staruch a minimálně pro mě osobně přispěly k dalšímu wow na představení. I kostýmy Júlie Gonové, které se zpočátku jevily jako nic moc, rychle ukázaly svou důmyslnost a propracování. No a na závěr nesmí chybět zmínka o choreografii v režii Jany Košulics Valuchové, jež přispěla k nemála zábavným momentům a především pak v samém závěru odhalila skutečnou profesionalitu.
Aplaus ve stoje v závěru donutil soubor vrátit se hned třikrát na jeviště. Mnozí studenti z Fakulty informatiky se tedy jistě nemusí bát, že by tato inscenace fungovala skutečně jako proroctví. Místo vidiny, kterou si se zdravou nadsázkou představili, se jich v případě přílišného vývoje technologií určitě pár uchytí v oblasti divadla. Pokud jste nestihli premiéru, netřeba se bát, protože několik výstupů je ještě před námi a vy si můžete rezervovat lístek na stránkách http://donaha.profidivadlo.cz/. Přijďte odhalit tajemství schované v názvu hry a zjistit, jestli je představení skutečně až donaha.
Za redakci MUNIE
Sabina Minářová