Jak to vypadá, když se rozhodnete vstoupit do Masarykovy studentské unie a jste vyplašený nováček?
Bylo to tak. Po střední přišlo pokračování. Vejška. A já. Ztracená ve velkém městě jako vyplašený prvák. První roky školy jsem (a nechválím se za to) strávila tak, že jsem si vysokou spíše oťukávala. Ve druháku, to jsem byla odvážnější. Našla jsem si brigádu a občas se i učila. Pak jsem se pustila do zahraničních stáží. Pak najednou bylo vše za mnou a přišel další prvák. V práci jsem skončila, brigádničila dál, psala dál a dál dělala také věci do školy. Zkrátka klasické studium bez větších vln a otřesů, poklidná plavba. Žádné vzrůšo. A já tak začala cítit potřebu dělat další věci. Zahálení vždy neslo jen nečinně strávené hodiny v posteli u seriálu. A tak jsem zahájila průzkum. Kam s ním? Nerudův dotaz jsem trochu modifikovala a ušila na svou osobu: Kam sakra se sebou?
A tak jsem natrefila na MUNII. O té jsem slyšela už dost povídání. Kdekoli se něco šustlo, byli obvykle v centru dění. Ples, Majáles, hokejové a další sportovní zápasy univerzity. Byli všude a naštěstí i na internetu. A ejhle zahajují nábor nováčků. Že bych to zkusila? Ale k čemu jim budu?
Z nabízených sekcí mě nejvíce zaujala ta marketingová. Píšu ráda? Píšu. Zajímá mě marketing? Zajímá. Chci to zkusit? Tak asi jo. Takto nějak probíhal můj myšlenkový pochod, když jsem uvažovala o tom, zda to zkusit. Samozřejmě, že vyhrál přístup: Ztratit nemůžeš nic, získat mnoho a vycouvat z toho můžeš vždy. A tak jsem se ozvala oddělení HR.
Po vstupním pohovoru mě ještě čekalo setkání s tehdejším prezidentem Honzou. Nevím, čím to je, ale mám jistou tendenci si lidi idealizovat. Zvláště lidi, kteří dělají kromě školy a třeba práce ještě něco dalšího. Tento můj sklon způsobuje to, že tyto lidi mám pomalu za bohy. Jak s ním budu mluvit? Moment, já mu jako můžu tykat? Honza mi tenkrát představil, pro mě něco naprosto nemyslitelného – tvorbu newsletteru. Počkat – to už mám začít teď? Jako hned?
Že mě MUNIE postaví před něco, co jsem v životě nedělala, hned na začátku, jsem nečekala. Myslela jsem spíš, že to bude jako dosud. Hlavně mlč, poslouchej a dělej to, co řeknou. Bylo to přesně naopak. Skočila jsem do vody a učila se plavat. Původní očekávání, že budu spíše k ničemu než k užitku, se hodně rychle změnilo v zapálení pro věc. Úkoly jsem brala zodpovědně. Nakonec jsem se s newsletterem naučila docela dobře čarovat a téměř žádné přání vedení našeho marketingového oddělení nebylo nemožné.
A pak přišla akce zimního semestru. Ples studentů Masarykovy univerzity a všechny další akce kolem něj. Chodila jsem fotit, roznášet plakáty, rozdávat plesové čokoládky oblečená ve společenských šatech před fakultami, zúčastnila se školení projektového řízení, šla pomáhat zdobit plesový sál, hlídala tombolu a vítala nově příchozí. To vše během prvního měsíce svého působení v MUNII. V prosinci jsem se stala jejím hrdým a pasovaným členem a hodlám jím ještě nějakou dobu zůstat. Našla jsem tu nové úžasné přátele a vyzkoušela si věci, ke kterým bych se asi nikdy nedostala.
V neposlední řadě v mém životopise bude další položka, ale to není to důvod, proč to dělám. Chtěla jsem zkusit něco nového a čím, víc nad tím přemýšlím, tak šlo hlavně o to, aby to člověk zkusil a nebál se s něčím přijít. V MUNII se za chyby hlavy netrhají a nápady jsou vždy vítány. Nejdůležitější je udělat první krok a nebát se. A o tom to je.
Udělej svůj první krok i ty. Mrkni na seznam nabízených pozic nebo si rovnou podej přihlášku!
Autorka: Klára Švecová