Buďte dobrý. Dělejte věci.
Předpokládám, že jsi o „blonďatém rošťákovi“ Ladislavu Ziburovi už někde slyšel. Pokud nemáš tušení, o koho jde, čti dál, a naprav svůj hřích. Pokud tušení máš, či ses dokonce zúčastnil jedné z jeho projekcí, neodcházej. Můžeme společně zavzpomínat na jeho pozitivní energii, kterou v úterý zavalil SONO centrum.
Pro ty, kteří opravdu nemají ponětí, Ladislav je poutník. Ačkoli působí velmi společensky a rozhodně mu nechybí řečnické schopnosti, opakovaně se sám (či za krátkého doprovodu kamaráda Michala) pouští do dalekých pěších putování. Na svou první pouť se vydal hned po maturitě. Postupně došel pěšky do Santiaga, Říma a na kole dojel k Baltskému moři. Zde se projevil jeho poněkud slabší orientační smysl, neboť cílem bylo moře Severní. Nicméně není důležitý cíl, ale cesta. A proto se loni v létě Ladislav rozhodl projít přes Turecko a Izrael až ke Zdi nářků do Jeruzaléma. Jeho příběh se postupně roznesl po českých luzích a hájích, a já ho přenáším zase o kus dál.
Ladislav podle plánu prošel Tureckem od města Edirne po Antályi. Do izraelského Tel Avivu se dostal letadlem, a odtud pokračoval po svých do Jeruzaléma. Hned na začátku se setkal s překážkami v podobě psů u dálnice, puchýřů a palčivého slunce. Přespával venku nebo u místních, kteří se s exotickým blonďákem také často dělili o jídlo. Pohostinnost a laskavost lidí, se kterými se setkal, v něm pomohla vymýtit i poslední zbytky předsudků. Bohužel není možné zmínit všechny úžasné momenty, o kterých Ladislav mluvil. Proto uvádím jeden za všechny. Během cesty po Izraeli se Ladislavovi podařilo ocitnout se na palestinské svatbě. Po bujarých oslavách nastal problém s cestou „domů“. Pod rouškou tmy nebylo jisté, který dům patří jeho hostitelské rodině. Omylem proto skončil u sousedů. Ti jej přijali nejdříve trochu zaskočeně, ale s radostí. Mysleli si, že sousední rodina Ladislava dostatečně nepohostila, proto přišel k nim. Společně vykouřili vodní dýmku a noví hostitelé jej dokonce přemlouvali, ať u nich zůstane. Podobné příběhy, úsměvné a dojemné zároveň, provázely Ladislava po celou cestu.
Samozřejmě se dostával i do svízelných situací. Kvůli svému ne příliš upravenému zevnějšku musel například uklidňovat ochranku v tureckém supermarketu, že je „turista, ne terorista“. Poměrně často mu lidé říkali, že umře. On se ale vrátil ve zdraví, a pravděpodobně ještě silnější.
Je hrozně těžké popsat, jak se člověk cítí, když poslouchá Ladislavovo vyprávění. Není to obyčejný příběh cestovatele, který viděl kus světa. Je to příběh člověka, kterému jde o kontakt s lidmi. Který je schopen překonat sám sebe, dojmout se, když mu cizí člověk koupí cigarety. Je vděčný, že může vyprávět o lidech, kteří mu na cestě pomáhali, a tím jim splatit laskavost. A navíc se nebojí říct, že mu chybí máma.
Ladislav nám dokázal, že to jde. I přes puchýře, krvelačné psí smečky a absenci orientačního smyslu. Jak říká sám poutník: „záleží jen na vás, jestli si to uděláte hezký“.
Pokud chceš vědět, kdy bude v Brně další Ladislavova projekce, stačí, když mu dáš svůj mail.
Autorka: Eva Doleželová